Den se dnem se sešel, konec roku za rohem, a já jsem si po půl roce našla chvilku na blogování. Jsem ostuda, vím, a omlouvám se tímto všem těm, kteří mi sem píšou, a já jim dosud neodpověděla. Jako spoustu dalších (a mnohem důležitějších restů) jsem je dočasně odložila na neurčito. Ale hodlám se k nim brzy vrátit a sdělat je. To mohu slíbit. ...

Těm z vás, kteří jste si dělali starost, že jsem odjela do cizí země a dlouho se neozývám, dávám tímto vědět, že jsem se neztratila, nikdo mě neunesl, nikdo mě neokradl, autem mě nikdo v Londýně nesrazil a v Brusselu mě nikdo nevyhodil dopovětří.

V listopadu tomu bude deset let, co jsem si podávala přihlášku na FAMU na obor Scenáristika a dramaturgie. Kdo by to byl řekl, nevzali mě. Hlásilo se nás tehdy 120 a přijati byli pouze dva uchazeči.

Na psaní shledávám jednoznačně nejtěžší vypěstovat z něj rutinu. Jakmile si osvojíte návyk a píšete denně, práce je o polovinu lehčí. Co když jste se ale ve psaní zasekli a na svůj scénář / knihu několik týdnů ani nesáhli?

6. března vyšlo další, již dvaadvacáté číslo čtvrtletníku Howard. Jak vidno, obálka tentokrát není moje, ale jednoho šikovného pana fotografa.

Má letošní bilance sice zatím není vítězná, ale pořád kolem té zlaté medaile tak nějak kroužím... Bezpochyby se ale můj kraťas 'There's a Monster in My Closet' stává nejúspěšnějším scénářem, jaký v šuplíku mám. Což je super pocit, když víte, že je to teprve třetí scénář, jaký jste v životě napsali.

Poslední čtyři roky života trávím prací v korporátu. "Buď ráda, že sedíš na zadku a jsi v teple", říká pokaždé moje máma. Ta sice taky v práci sedí, ale ne v klimatizované kanceláři s nohama na stole; sedí u výrobního pásu, kde celý den montuje kdovíjaké technické nesmysly.

Nový rok je tu a já se po delší odmlce hlásím s dalším příspěvkem. Jelikož mne bohužel skolila nemoc, na blog jsem od Vánoc ani nepáchla.

Vánoce jsou za rohem a mně zbývá koupit poslední dva dárečky, řádně je zabalit a naložit je spolu s ostatními do vlaku. Čili počínaje dneškem přepínám na dovolenkový mód (ačkoli v práci nic nedělám už od pondělka a jen dokola poslouchám koledy) a až do nového roku pouštím z hlavy vše, co se netýká cukroví, punčáku nebo bramborového salátu.

Nové čtení je tu. A není ho málo.

Vždy šestého v měsíci obvykle vychází elektronický časopis Howard, do kterého jsem nejednou přispěla coby pisatel nebo ilustrátor. Na nové číslo se už třesu, protože tentokrát v něm bude hodně co ke čtení. Jelikož se ale vydání nového čísla trochu pozdrželo, podíváme se zatím na číslo minulé. V něm jsem měla možnost podělit se se čtenáři o mou...

"Najdi si solidní zaměstnání. Snaž se moc nevynikat, ať na sebe neupozorňuješ. Dělej to, co ostatní a nelítej s hlavou v oblacích. Práce nebaví nikoho, do práce se prostě musí. Moc si od života neslibuj. Kdo má hodně peněz buď podvádí, nebo krade. Jediná poctivá práce je práce rukama. Kdo v práci dře za málo peněz, ten má charakter."

Když se mě lidé ptají, jaká forma umění mi je nejbližší, odpovídám jednozačně - film. Filmový svět mne pohltil už jako malou holku, kdy jsem den co den sedávala u té kouzelné bedýnky s obrázky a trávila u ní nemálo času sledováním všeho, co jsme měli nahrané na VHSkách.

Jsem jedním z oněch bláznů, co by, kdyby měli tu možnost, vrátili svou oblíbenou zesnulou celebritu zpět mezi živé, aby si mohli říct o autogram. O nějakou tu radu o jejich řemesle samozřejmě taky.

Všichni jsme buď spotřebitelé, nebo tvořitelé. Denně vstřebáváme nepřeberné množství informací z televize, novin nebo sociálních sítí. Snadno se necháme informačním tokem pohltit a posléze se pod tíhou všech nabytých informací cítíme zavaleni. Vstřebávání a spotřebovávaní všeho viděného a slyšeného často unavuje a vyčerpává.