Dance until it starts to rain / Tancuj tak dlouho, dokud nezačne pršet

V listopadu tomu bude deset let, co jsem si podávala přihlášku na FAMU na obor Scenáristika a dramaturgie. Kdo by to byl řekl, nevzali mě. Hlásilo se nás tehdy 120 a přijati byli pouze dva uchazeči.

Dodnes ve mně silně rezonuje věta, kterou mi po nepřijetí na FAMU řekl někdo blízký: "Přihláška na FAMU byla škoda pětikila a stejně tomu nikdo nevěřil." Nezbylo mi, než uznat porážku. Se psaním jsem na dlouhé roky přestala a s malováním pro jistotu také. Vlastně i klavír jsem v Tachově nechala, a odstěhovala se pryč. Na klávesy jsem dodnes takřka nesáhla.

Všechno tvořivé, co ve mně zbylo, jsem se snažila potlačit a zapomenout, že jsem kdy měla nějaké ambice. Namísto snu o psaní a malování jsem ochotně přijala roli prodavačky v KiKu, Albertu nebo Hornbachu, nechala se buzerovat za to, že se na zákazníky málo usmívám nebo že na kase nestojím rovně, a nejednou jsem si vyslechla posměšky bývalých spolužáků a spolubydlících-vysokoškoláků, že je ze mě "jenom prodavačka".

Během studia na jazykové škole v roce 2009 jsem napsala svůj první krátkometrážní scénář v životě. Vedla mne k tomu kniha, kterou jsem tehdy četla - úplně první kniha o scenáristice, kterou jsem si koupila - 'Budování příběhu aneb demiurgie vs. dramaturgie' od D. J. Novotného. Ani jsem ji nepřečetla celou a už už jsem měla pocit, že jsem připravená zplodit něco nevídaného. Za jeden večer jsem sepsala scénář 'Paralela' - hororovou grotesku odehrávající se v době normalizace. Měl devět stran a krom hrstky přátel ho nikdo nečetl. Strach z dalšího odmítnutí mne přinutil zavřít ho do šuplíku a nikde ho nepublikovat.

A takhle ležel v šuplíku dalších šest let, než jsem ho poprvé poslala do světa. Přiměl mě k tomu názor někoho, koho si jako tvůrce, scénáristy a režiséra nesmírně vážím. Řekl mi, že scénář je to příliš dobrý na to, aby ležel na dně šuplíku, i příliš dobrý na to, abych ho já, amatérský neumětel, zprasila svou neodbornou režií. Scénář jsem proto směle poslala do světa, aby mi jej ohodnotili odborníci od fochu - scénáristé, producenti, režiséři.

Hned první publikace Paralely mi přinesla šesté místo na britském festivalu pořádaném v Brightonu. Účastníků bylo kolem dvou stovek a pro mne to bylo potvrzení, že jsem měla pravdu, když jsem tvrdila, že psát umím, a né že né. Byl to pro mne první zdolaný schod na cestě za snem, že mou práci jednou někdo ocení a třeba se dočkám i zfilmování mého scénáře.

Od té doby jsem shrábla nějaké to stříbro nebo bronz, nebo jsem alespoň bojovala o výhru jako jeden z TOP10 finalistů. Navíc mne hřálo na duši, že naprosto každý scénář, který jsem dosud napsala, získal alespoň jedno ocenění nebo nominaci.

Statisticky ale jednoznačně vede scénář 'There's a Monster in My Closet', který mi vynesl ocenění nejvíce. A nyní si připsal na konto první zlato, a to na festivalu pořádaném v New Yorku.

Poprvé v životě jsem dostala americký šek za výhru prvního místa. Poprvé v životě jsem vyhrála zlatou sošku. Poprvé v životě jsem v kontaktu s americkým producentem, se kterým jednám o možné realizaci filmu. Přes to všechno, a přes řadu dalších hmotných cen, kterými mne zasypali, pro mne bylo nejemotivnějším zážitkem, když jsem byla pořadatelem vyzvána, abych jim zaslala krátkou děkovnou řeč, kterou by na pódiu mohli přečíst, až mě budou vyhlašovat jako vítěze.

Při psaní děkovné řeči se totiž najednou vrátíte v čase a rekapitulujete si vaše dosavadní snažení. Uvědomíte si, že co jste považovali za naprosto nedosažitelný sen, vlastně nakonec tak těžké nebylo. Stačilo vytrvat a nenechat se zviklat těmi, kteří ve vás nevěří. Slova o tom, že nic neumíte a nic z vás nebude, vás kdysi velmi zraňovala, ale nyní jste si jistí, že dotyční buď neměli pravdu, nebo vám jen chtěli krutě ublížit. Vidíte hmatatelný výsledek vašeho snažení a skutečně jste se dočkali toho, že vaši píli někdo ocenil. 

V současné době mám další tři želízka v ohni. Nominovaná na hlavní cenu jsem na festivalu v L.A., Glasgow a v Charelstonu v Jižní Karolíně. Byla by hodně velká náhoda, kdyby přišli dvě výhry takhle krátce po sobě, ale i kdyby ne, já si ráda počkám. Když ne teď, někdy později to vyjde znovu.   

Kdysi mi bylo vyčítáno pět set korun za přihlášku na FAMU jako vyhozené peníze. Nepřijetí na FAMU jsem považovala za fatální prohru a opravdu jsem se za sebe styděla. Byla jsem terčem posměchu za to, že se vidím jako scenárista někde v Americe, ačkoli hniju v zapadákově, který by Američané ani nenašli na mapě. Dneska se ohlížím zpět a děkuji Bohu za to, že jsem byla snílek, který měl ambice, a že jsem našla odvahu to zkusit znovu; že jsem tvrdohlavý paličák a nenechala jsem se ovlivnit názory mých nejbližších, když svými nekompromisními soudy sráželi mé sebevědomí k nule.

Jeden můj kamarád mi před pár dny řekl, že existuje nevím jaký kmen v nevím jaké zemi, který má stoprocentní úspěšnost v přivolávání deště tancem. Proč? Protože tancují tak dlouho, dokud nezačne pršet.

Nechť je všem tento můj příběh inspirací všem, kteří usilují o svůj sen, neboť jsem živoucím důkazem toho, že možné je všechno a splnit sen si dokáže každý, kdo vytrvá. Co se děje posledních pár dní je pro mě fantastická jízda, v kterou bych dříve ani nedoufala. Dnes si gratuluji ke druhému zdolanému schodu a směle se deru dál, protože vím, že mám ještě dost sil na to dostat se ještě výš. 

posted in On Writing