Jak jsem na Jižáku objevila svět

Poslední čtyři roky života trávím prací v korporátu. "Buď ráda, že sedíš na zadku a jsi v teple", říká pokaždé moje máma. Ta sice taky v práci sedí, ale ne v klimatizované kanceláři s nohama na stole; sedí u výrobního pásu, kde celý den montuje kdovíjaké technické nesmysly.

V 18 letech, když jsem vylétla z rodinného hnízda a odešla do světa, mne nenapadlo nic lepšího, než si najít stejné povolání jako moje máma, když jí bylo 18 - stala se ze mne prodavačka. Během studia na jedné nebo druhé škole nebylo možností nazbyt, takže jsem vesele prodávala dalších několik let. Až poté, co mi věčné pípání pokladny řádně obrousilo nervy, jsem se rozhodla realizovat se někde jinde, jelikož jsem měla pocit, že mám na to zdolávat i vyšší laťky, než jsou rekordní počty obavených zákazníků nebo nejrychleji namarkované nákupy. Moje první práce v officu tak pro mne byl kariérní postup, a chvilku mi i vydržel ten pocit zadostiučinění, že konečně dělám práci, která má smysl.

Jenže ejhle; jako v každé jiné práci jednou dojdete momentu, kdy zjistíte, že se nemáte více co učit a vaše práce vás zavádí do pohodlného, ale všepožírajícího stereotypu. Existují dvě cesty, jak z toho ven - ve firmě pozičně vyrůst, nebo znovu hledat útočistě někde jinde. A protože já mám neustále potřebu objevovat a učit se něco nového, zkuste si představit, jak pestrý a dlouhý je můj životopis. 

Loni se mi co se pracovního progressu velmi dařilo, když jsem dosáhla svého profesního vrcholu coby product manager v IT distribuci. Brala jsem peníze, o kterých se mi dřív ani nesnilo. Kde jsou ty časy, kdy jsem dělala na DPČ v KiKu, můj jediný příjem byl 5500,- měsíčně a poslední dny před výplatou jsem neměla ani na petku Dobré vody, natož na něco k jídlu... Jako IT product manager jsem sice byla v jednom kole, ale za to jsem si solidně nahrabala. Krom toho jsem byla šťastná, že mám novou pracovní pozici a znovu mám co objevovat a učit se.

Jenže sezení 10 hodin denně ve sdíleném officu se člověku brzy znechutí. Od všetečných pohledů kolegů vás nedělí nic než tři nízké přepážky - pomyslné zídky, které určují váš osobní prostor. Od rána do večera slyšíte 90 sales adminů prodávajích elektroniku a tonery, jak odrecitovávají našprtané formulky a snaží se zákazníka doslova ukecat na vařenou nudli. A já sama jsem byla nucena jezdit na důležité obchodní schůzky s našemi největšími partnery, chodit s nimi na večeře do luxusních podniků, lézt jim do zadku a pomalu je i drbat za uchem, jen aby s námi podepsali kontrakt na příští rok, ačkoli se naše firma potápěla a každý, kdo to věděl, dával od obchodu s námi ruce pryč. Kolega mi tehdy řekl, že jestli se mi takové jednání hnusí, asi nejsem dobrý prodejce. A měl pravdu. Nejsem. Snad nic na světě se mi nepříčilo tolik, jako prodávat někomu zboží, o kterém vím, že je to šmejd a jinde ho lze sehnat levněji a ve zcela jiné kvalitě.

Šla jsem tak trochu z bláta do louže, když jsem si znovu vybrala práci v korporátu doma v Plzni, ale doufala jsem, že s nižší pozicí a méně zodpovědnostmi ubyde jak stresu, tak onoho neblahého pocitu, který se mne zmocní vždycky, když vlezu do open space officu a tam na mě kouká dvěstěčtyřicet očí.

Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak důležité je pro mě dělat něco kreativního a tvořivého. Děkuji Hay Group a ABC Data za to, že mi pomohli tuto pravdu objevit. Ubíjí mne, když celý den jen zírám do jedné nebo druhé tabulky a nedělám nic jiného, než že kopíruji data nebo vyhodnocuji sales targety. 

Mám pocit, že práce v officu ve mně zabíjí všechno tvořivé a živé. Civilní práce mi dává výplatu, která je pochopitelně velmi důležitá; nedává mi ale nic jiného. Kde hledat to ostatní? Tam, kde se vaše duše cítí dobře.

Před rokem se mi dostal do rukou inzerát, ve kterém Moving Station aneb 'Hemžící se zastávka Plzeň' aneb 'Jižák' poptával pomocníky na občasnou výpomoc při představeních. Šla jsem tam jen proto, abych využila volný čas a vnímala jsem jako příjemný benefit, že se občas budu moci kouknout na nějaké to představení zadarmo. Myslím, že jen co jsem prošla dveřmi, na mne cosi dýchlo a bylo jasné, že tohle místo se stane mým novým útočistěm; mým azylem, až mi bude zase těžko z toho naškrobeného officu, kde s kolegy v kuchyňce vedete nezávazné konverzace a vzájemně si vyměňujete žoviálnosti. Především to bylo proto, že mne hned ve dveřích přivítali další dva takoví blázni, kterým umění není cizí, vidí svět ve stejných barvách jako já a na žádné kovence nehledí.

Uplynul rok a já jsem Jižáku věrná stále, jelikož mne každá chvilka, kterou tam trávím, neskutečně nabíjí a restartuje pokaždé, když přicházím z officu zdeptaná a totálně vybitá. Jižák je pro mne místem, kde dokážu vypnout a znovu se nabít, nehledě na to, v jak dezolátním stavu tam přicházím. Jako malá jsem si vždycky přála nahlédnout do sálu, ještě než představení začne, nebo sledovat herce za oponou, jak se na své představení připravují; proto si na jižáku vždy připadám jako naprostá VIP, když se pohybuji v zákulisí a tohle všechno můžu sledovat. Nebo když představení sleduji z výšek technického balkonu, kam je běžným návštěvníkům vstup zapovězen.

Ano, v kanclu sedím v teple a na zadku. Když na to přijde, nohy na stůl si můžu dát taky. Pracuji jen hlavou, čili nemusím ohýbat hřbet ani si ničit ruce. Kafe nebo čaj si můžu dát třeba dvacetkrát za den, když budu chtít. Nicméně má svoje kouzlo, když se onoho pohodlného kanclu zřeknete a jdete raději dělat něco pro ostatní; vyberete pár vstupenek a kabátů, po představení poklidíte sál a jdete spokojeně domů, jelikož to sice děláte za pár peněz, ale děláte to dobrovolně. Děláte to proto, že vás to těší, máte kolem sebe lidi, kteří vám naprosto rozumí a ve vašem uměleckém počínání vás podporují... Tuhle jsem si na jižáku vyslechla jeden živý koncert. Hned při vstupu jsem dostala do ruky sklenku vína, aniž by se mě někdo ptal, popovídala jsem si s lidmi, kteří také tvoří a jsou mi ohromnou inspirací, a na cestu domů jsem dostala obří kelímek polívky ze Satyra, protože se koncert protáhl, v krámu mi zavřeli a já si tak nemohla koupit véču. A cítila jsem se rozhodně sytější a spokojenější, než po osmi hodinách bouchání do klávesnice v kanclu.

Nemluvě o tom, že kdo tvoří, potřebuje neustále hledat podněty a sbírat inspiraci, sdílet svou tvorbu s ostatními a stejně tak tvorbu ostatních vstřebávat. Za poslední rok jsem na Jižáku viděla nespočet představení, která mne oslnila nebo inspirovala k další tvorbě (jmenovitě jedno za všechny "S/He is Nancy Joe", taneční představení Miřenky Čechové). 

A dokud nezvednu krovky a neuletím do jiného města či jiné země, budu dál hledat útočiště právě na Jižáku, protože mne obohacuje tak, jak mě ještě nikdy žádná práce neobohacovala :)

Posted in On Creativity