Proti proudu

"Najdi si solidní zaměstnání. Snaž se moc nevynikat, ať na sebe neupozorňuješ. Dělej to, co ostatní a nelítej s hlavou v oblacích. Práce nebaví nikoho, do práce se prostě musí. Moc si od života neslibuj. Kdo má hodně peněz buď podvádí, nebo krade. Jediná poctivá práce je práce rukama. Kdo v práci dře za málo peněz, ten má charakter."

Takovou nebo podobnou průpravu jsme někteří dostali do života. Nelíbila se nám, ale do jisté míry jsme v ní uvěřili. Poslechli jsme hlas většiny, protože jsme byli příliš neznalí, nezkušení, nezralí na to, abychom dokázali sami stát za svojí vizí. Místo toho jsme plnili vizi většiny, rodičů, učitelů, známých, společnosti. Investovali jsme do vizí a snů druhých tolik času, až jsme zapomněli, kdo vlastně jsme.

Marně vzpomínám, které bylo moje první vysněné povolání, když jsem byla malá. Vím, že co chvíli to byla zpěvačka, herečka, režisérka, spisovatelka, malířka, nebo třeba kouzelnice. Jako dítě jsem o výběru budoucího povolání přemýšlela tak, jako by neexistovala možnost selhání - jako by cokoliv, co si vyberu, bylo proveditelné a dosažitelné. Nepřemýšlela jsem o tom, jak náročné by bylo takového cíle dosáhnout. Jen jsem poslouchala svůj vnitřní pocit radosti a nadšení, který se mne zmocnil vždycky, když jsem hrála na dětské piano, poslouchala bratránka Davida při hře na housle, psala smyšlené příběhy nebo malovala obrazy. Chtěla jsem dělat to, co si přála má dětská duše - to, co mi přinášelo pocit uspokojení, který jsem nikde jinde nenacházela. Chtěla jsem tvořit - skládat hudbu, psát romány a malovat velkolepá díla, která by ostatní inspirovala a obohatila.

Co když vám ale ostatní tvrdí, že je váš cíl nereálný? Nebo pošetilý? Co když vám vaši blízcí radí, ať se držíte středního proudu a nestavíte si vzdušné zámky? Co když vyrůstáte ve společnosti, která vám váš sen vymlouvá, nebo přímo zakazuje? Máte následovat očekávání ostatních? Zapomenout na to živé ve vás, co vám dělá radost, co vám dává chuť žít? Máte být sami sebou, nebo se přizpůsobit?

Jako mládě, které vylétlo z hnízda a netuší, co jej ve světě čeká, jsem v 18 letech navždy opustila domov a zjistila, jaké to je být najednou ve světě sama. I já jsem zprvu následovala hlas většiny, jelikož to byla jediná průprava, která mi byla do života dána. Vybrala jsem si povolání, které jsem z duše nenáviděla, ale stejnou prací se léta živila má matka - jako mládě, které toho ještě moc nepoznalo, mě nenapadlo nic lepšího, než následovat matčiny stopy. Prací jsem vystřídala nespočet, ale nikde jsem nenacházela onen pocit radosti a uspokojení, který jsem vždy od života očekávala. Mou tehdejší prací jsem pohrdala a tomu odpovídalo i mé pracovní hodnocení. Úměrně tomu se dál rozšiřoval můj životopis, který dnes čítá dvě dlouhé strany.

Místo abych následovala svou vlastní vizi jsem poslechla hlas většiny. Co mi to přineslo? Několik let jsem se trápila v práci, kterou jsem nenáviděla. Potlačila jsem veškerou kreativitu, která ve mně byla. Uvěřila jsem mé vedoucí, když mi řekla, že jsem ze všech zaměstnanců jednoznačně nejhorší a že pro kolegy jsem jako z jiného světa. Vyčetla mi mou introvertní povahu a to, že se v práci málo usmívám. Uvěřila jsem, že je ve mně všechno od základu špatně. Dovolila jsem, aby mne porazila, a přijala jsem její názor na mě - tedy, že nestojím za nic.

Říká se, že když se nám děje něco zlého, je to ve skutečnosti velmi cennou lekcí, jejíž smysl pochopíme až s odstupem času. Výpověď mi tehdy sice způsobila nemalou finanční tíseň, přesto ale byla největším darem, který mne mohl potkat. Pomohla mi odrazit se ode dna, znovu nalézt vlastní hodnotu a uvědomit si, že od života čekám víc; že je ve mě skutečně něco jedinečného a že mám talent, kterým vynikám nad ostatními. Člověk nikdy nesmí zapomenout věřit, že je jedinečný a že jen on sám rozhoduje o tom, čeho v životě dosáhne. Každý z nás byl stvořen dokonale a každý z nás něčím vyniká. Je jen na nás toto výjimečné rozpoznat, objevit a dále to rozvíjet.

"Always remember that the reason that you initially started working  was that there was something inside yourself that you felt that if you could manifest it in some way, you would understand more about yourself. "  David Bowie    

Přizpůsobit se očekávání většiny pro mě dnes již znamená podlehnout. Vzdát se. Ano, je skutečně vyčerpávající jít proti proudu. Považuji to ale za jedinou správnou možnost, jak najít v životě štěstí. Jistě je snadnější nechat se řekou nést. Pokud ale plynete s proudem, nejste to vy, kdo určuje, kde jednou budete a kým budete - určuje to řeka sama. Určuje to ona většina, která vás dříve přesvědčovala, že správné je jít střední cestou, nepokoušet se odbočovat a být "normální".

Vždycky se najde někdo, kdo se bude snažit definovat vaše sny za vás. Názor někoho na vás se ale nemusí nutně stát vaší realitou - tu máte tvořit vy sami. Plňte si svoje sny, ne sny vašich rodičů. Poslouchejte svůj hlas, ne hlas většiny. Myslete na velké věci a nespokojte se s málem. Jen vy rozhodujete, čeho dosáhnout můžete a čeho ne. Je pravda, že velké sny vyžadují hodně práce a píle. Ale i když bude cesta za vaším snem dlouhá, vydejte se na ní. Udělejte první krok a pozorujte, co se ve vás odehrává. Hledejte onen pocit radosti a uspokojení, který si zasloužíte. 

Dělejte to, co vás činí šťatnými. Dovolte si být šťastní. Nebuďte takoví, jaké vás chtějí mít ostatní. Buďte to zkrátka vy. Buďte jiní.

Posted in On Creativity