Šrámy na duši: Traumatizující filmové okamžiky (nejen) z dětství

O filmu / 5 minut čtení

Hororovému žánru jsem propadla ve velmi útlém věku. Po všech těch dlouhých letech sledování hororů se už člověk v drtivé většině případů nenechá jen tak něčím vyděsit. Pokud tedy nemá nějaké slabé místo. Jako třeba já. Díky pár filmovým zážitkům jsem objevila pomyslnou hranici, za kterou se jako divák vydávám nerada. Protože pak, bez nadsázky, musím spát s rozsvícenou lampičkou.

7. Záhada hlavolamu (1969), Širokko

V mých dětských očích vypadal Širokko jako něco zlovolného, ba přímo nelidského. Jako vyslanec pekla. Jako Goetheho Mefistofeles. Jeho ladná chůze a obratný pohyb ve vzduchu mi připadal jako vábení čertů do pekla ze všech těch poučných pohádek, kde není všechno zlato, co se třpytí, a kde dobro vždy vítězí nad zlem.

V pouhých čtyřech letech byl Širokko prvním pánem mých nočních můr, když jsem jeho bílou škrabošku vídala za oknem, jak na mne zpoza rohu zírá, zatímco se snažím usnout. Při úvodní znělce Záhady hlavolamu jsem se poté běhávala schovat do kuchyně, a na Širokkovu škrabošku se dívala z bezpečné vzdálenosti klíčovou dírkou.

6. Candyman (1992), zrcadlo

Řekni jeho jméno pětkrát před zrcadlem. Zjeví se ti za zády a rozpárá tě hákem, co má místo ruky. O této legendě jsem jako pětiletá vůbec nepochybovala. Sílu kletby jsem respektovala a zlo jsem na sebe uvalit nechtěla, proto jsem si troufla jeho jméno vyslovit maximálně čtyřikrát. Vlastně jsem kletbu nezkusila pokořit dodnes. Časem jsem objevila podobné legendy o Krvavé Mary, Satanovi s hořícími vlasy a několik dalších, které mi na klidu rozhodně nepřidaly. Film Candyman jsem jako dítě zbožňovala, a jako dospělá zbožňuju nejen film, ale i hrozivého Tonyho Todda, který postavě Candymana propůjčil svou tvář.

5. Nekonečný příběh (1984), Gmork

Zvířata miluji, ale některých velkých psů se bojím dodnes. A může za to nejen trauma z pokousání vlčákem, když mi bylo pět. Gmork z Nekonečného příběhu mi byl odpudivý nejen vzhledem, ale i hrozivým jménem, tím otřesným českým dabingem, a především tím, že byl neustále schovaný ve tmě.

Útok běsnícího zvířete na fyzicky slabšího člověka mi nahání hrůzu dodnes, a prvním takovým, který jsem viděla na filmovém plátně, byla právě Gmorkův útok na Atreye. Nedlouho poté se přidal děsivý vlkodlak ze Záhrobního komanda, který při svém běsnění házel lidmi nebo je trhal na kusy. Také se dodnes pozastavuji nad tím, že při hraní Tomb Raider mne nijak nevyleká útok jiného člověka, ale dobrman běžící proti mne vyděsí tak moc, že musím hru na chvíli zastavit a počkat, až mi zpomalí tep.

4. Backcountry (2014), proklatý stan

Od filmu Backcountry dlouhou dobu nevíte, co čekat. Na doporučení jsem si jej pustila a měla patřičně vysoká očekávání. Přitom mi přišlo tak prozřetelné, že půjde o obyčejný survival movie s běsnícím medvědem. Od pvního okamžiku čekáte na scéně medvídka, který nadělá kempujícím nepěkné vrásky. Jenže dlouho žádný medvídek nejde. I když ho tušíte někde hodně blízko. Divákova pozornost je ale směřována na úplně jinou hrozbu.

Čert vem medvěda. Toho v Čechách jen tak nepotkáte. Hlavní hrdiny si sice opravdu pěkně poddá, ale za setkání s ním zaplatí především proto, že na ně medvěd zaúočil, zatímco spali ve stanu. Chráněni tenounkou plachtou uprostřed divočiny, navíc bez možnosti vidět, co se kolem nich děje, klidně podřimovali do pozdního dopoledne, aby je probudilo mručení hladové medvědice, povalující se jen tři metry od stanu. A ta tenká plachta nad jejich hlavami je opravdu neochránila. Po shlédnutí Backcountry už nikdy nebudu spát ve stanu.

3. Znamení (2002), videozáznam z Brazílie

Shyamalana mám ráda dodnes, i se všemi jeho ups and downs. Znamení není mé číslo jedna z jeho tvorby (to náleží The Visit z roku 2015), ale je zřejmě jediným jeho filmem, který ve mne zanechal nějaké trauma. 

Vesmír jsem baštila asi od osmi let, i když na zelené mužíčky jsem moc nevěřila. Ve Znamení se skutečná hrozba pojmenuje poměrně brzy - kruhy v obilí zjevně souvisí s vesmírnou aktivitou. Dlouho ale doufáte, že za ní opravdu stojí jen partička sígrů ze sousedství, a že ta zelená noha, co jste zahlédli v poli, patřila jen nějakému zvířeti. Padoucha tedy dlouho není vidět, ale cítíte ho zatraceně blízko. Média po celém světě mezitím zaplaví zprávy o podivných světelných úkazech na nebi. A následně přijde šokující videozáznam, který pohřbí vaše poslední naděje, že na Zemi nezavítali nezvaní hosté. Nelidská, zelená postava si sonduje, kdo jsou obyvatelé této planety, a je jen jednou z mnoha, která se na Zemi vypravila.

2. Paranormal Activity (2007), tahání za nohu

Jako malá jsem měla až příliš mnoho zážitků s knihami padajícími z polic, houpajícími se obrazy nebo dupáním na půdě. Také jsme u mě v pokojíčku, ještě jako hodně malé děti, vyvolávali ducha mého dědy. Kromě toho mne babička strašila, že musím chodit brzy spát, protože úderem půlnoci se přímo u mé postele zjeví duch. Když jsem strachy nemohla usnout a přišla půlnoc, v hrůze jsem zavírala oči, abych ducha neviděla. A neotevřela je až do rozednění. 

Tenhle dětský strach ve mne bohužel zůstal (díky, babi), a jakmile se doma mihne stín, nebo praskne ve dřevěné skříni, běžím honem rozsvítit. Paranormal Activity je proto pro mne příliš velké sousto. Dějí se v něm přesně ty věci, kterých jsem se vždycky obávala, že se stanou mně. Že se mi sama rozsvítí lampička, nebo se samy zabouchnou dveře. Jako dítě jsem se uklidňovala tím, že i když budu k smrti vyděšená, duch na mne nemůže sáhnout a neublíží mi. V tomhle mi Paranormal Acitvity otevřel nové obzory. Nebohá Katie totiž usne s nohou visící ven z postele a někdo nebo něco ji za nohu zatáhne. A tahá dál, dokud Katie nespadne na zem a je vlečena po zemi pryč z ložnice.

1. The Blair Witch Project (1999)

Proč zrovna Blair Witch? Důvody jsou podobné jako u Paranormal Activity. Je to pro mne nestravitelné sousto. Viděla jsem ji mnohokrát a děsí mne dodnes. Bylo mi deset, s bráchou a bratranci jsme kazetu přinesli z videopůjčovny, a žízniví po pořádném hororu jsme si ji pustili. Za denního světla a byl nás plný obývák. Přesto to byl nejděsivější filmový zážitek v mém životě. Těžko vybrat scénu, která mne vyděsila nejvíc. Možná nález voodoo panenek z větviček a klestí pověšených na stromech. Možná objev onoho starého domu v lese, s otisky dětských dlaní na zdech. Možná křik Heather v závěrečné scéně, když najde Mikea. Těžko říct. 

Mám kamarádku, která říká, že svůj život dělí na "život před Blair Witch" a "život po ní". Mám to podobně. Bydleli jsme totiž s bráchou přímo u lesa. Do svých deseti jsme tam pravidelně jezdívali na kole. Často jsme tam trávili celý den a hráli si u potoka. Nezřídka jsem tam chodívala i sama. Od Blair Witch jsem ale sama v lese už nikdy nebyla.

Looking for something specific? Search the whole site by entering a few words below.