mother! jako (ne)povedená alegorie

Kontroverzní snímek mother! polarizuje diváctvo už od loňské premiéry na filmovém festivalu v Benátkách. Režisér Darren Aronofsky si za svůj počin vysloužil přezdívku Temný princ Benátek, a z Itálie si odvezl Zlatého lva za Nejlepší film. Vzápětí byla ale mother! týdeníkem New York Observer označena za "nejhorší film roku, ne-li století", a CinemaScore jí udělil nejhorší možnou známku - F.

Na mother! lze nahlížet z několika úhlů pohledu, a každý z nich vám nabídne jiný divácký zážitek. A jako u každého filmu, finální dojem je dán především divákovým očekáváním.

Pokud jste se rozhodli na mother! zajít do kina, abyste prožili zneklidňující, absurdní, jungovskou noční můru, jejíž význam přesahuje rovinu biblickou a existenciálně filozofickou, odcházeli jste jistě spokojeni, a po shlédnutí filmu jste rozklíčovávali symboly ve filmu viděné. Osmiúhelníky všude, kam se podíváš, krystal v pracovně, žábu v prádelně, jizvu na boku Eda Harrise, a konečně, onen záhadný žlutý prášek, jenž Jennifer Lawrence míchá do barvy při malování a zároveň jím tiší bolest v podbřišku.

Pokud jste si vybrali mother! proto, že v ní hraje ta rozkošná, milá dívka z Hunger Games, jež na Oscarech upadla na schodech, očekávajíc thriller/drama o utiskované mladé ženě v domácnosti, zřejmě jste jako většina diváků dospěli k závěru, že Aronofsky vám předložil nesmyslný haluz a bordel.

První rovina: Tělo

mother! lze skutečně brát do jisté chvíle čistě povrchně - tedy jako příběh o domácnosti, do které vtrhnou nezvaní hosté a setrvávají v ní déle, než se sluší a patří. I tak skýtá děj slušnou dávku napětí, když je hrdince pomalu utahována pomyslná smyčka kolem krku.

Zatímco hlavní hrdinka chce vermomocí budovat rodinné hnízdo, cizinci ji od jejího poslání odvádějí. Pán domu se s návštěvníky bleskurychle sbližuje, a nabízí jim otevřenou náruč a nocleh, jak dlouho si budou přát. Familiární hosté znenadání narušují soukromí hrdinky, když za ní bezostyšně vtrhnou na záchod, přehrabují se v jejím prádle, nedbaje zákazu hostitelky v domě kouří, nebo ji zesměšňují pro nevhodný oděv a žádají ji, aby se oblékala uměřeněji. Zprvu rezervovaná a zdvořilá hostitelka se ocitá na hraně totální duševní destrukce a razantně návštěvu vyzývá, aby se spakovala a táhla, odkud přišla. Na to už je ale pozdě, jelikož návštěva zabydlený pokoj nehodlá opustit.

Pro diváky, kterým se nechtělo u filmu hlouběji dumat, může být mother! teatrální, nelogickou smrští událostí, ke kterým nikdy nemůže dojít. Hlavní hrdinové se totiž nikdy nechovají jako skuteční muž a žena, a ani hostů nebudete mít v jeden moment doma stovky. Ani vám nezačnou dům sami od sebe přemalovávat jinou barvou. Na závěrečnou šílenou kadenci dějových zvratů lze tedy maximálně pohlížet jako na horečnatý sen. Film svou časovou výsečí jednak noční můru připomíná, a především, celý děj sledujeme výhradně z perspektivy Jennifer Lawrence. Ta v šoku hledí kolem a sama sebe se táže, zda se ona hrůza skutečně děje. Jen toto vysvětlení dokáže ospravedlnit, proč se váš dům znenadání ocitá ve válečné zóně a doma máte náboženské fanatiky, teroristy a sektáře.

To be continued... 

posted in On Cinema Art