Make Chester Proud: Mission completed

S nemalým zpožděním rekapituluji benefiční koncert z konce loňského roku, pořádaný jako vzpomínku na zesnulého frontmana kapely Linkin Park, Chestera Benningtona.

Jen co jsem zjistila, že se akce pořádá, ihned jsem psala pořadateli, že se chci na akci také podílet. Nějak. Jakkoliv. Zkrátka že potřebuji přiložit ruku k dílu. Patřím totiž mezi ty fanoušky, kteří, i přes nepochopení ostatních, byli zprávou o Chesterově smrti velmi zasaženi a vstřebávají ji dodnes. A pocit, že musím udělat aspoň něco málo proto, aby byl vzpomenut nejen Chester, ale i jeho poselství, mne pronásledoval od jeho smrti každý den. Ba dokonce mne pronásleduje doteď. To jedno velké gesto mi pro úlevu zjevně ještě nestačilo.

20.7.2017. Byli jsme právě s kamarádkou na dvouměsíční cestě po Evropě, a zakotvili v Londýně. Našli si práci, byt, a snažili se přežít v divokém centru velkoměsta. Shodou okolností jsme do Londýna přijeli krátce po teroristickém útoku na London Bridge, a našli si byt jen 10 minut chůže od něj. Denně jsem chodila do práce kolem hromady kytic a svíček. Live reportáže s prchajícími lidmi byly natáčeny kousek od našeho bytu.

3.7. jsme podepsali nájemní smlouvu a já byla šťastná, že po všech nocích v hostelech máme klidné a čisté místo, kde složit hlavu. Eurotrip jsme začali cestou do Berlína, a to 29.6.2017. S cestou po Evropě byl spojen nemalý finanční náklad, a proto jsem se rozhodla si odpustit koncert Linkin Park v Praze, který se konal jen o pár dnů dříve. I když jsem na nich vlastně nebyla ani jednou. Poprvé, v roce 2003, kdy se navíc v Praze točil klip mé nejmilejší Numb, mi to zakázali rodiče. Podruhé jsem byla líná jet do Brna. A potřetí vyhrál Eurotrip. "Přijedou přece zase příště." Ti, co mě znají, mi říkají, jak je zvláštní, že zrovna hardcore fanoušek jako já je nikdy neviděl. Neviděl. Tohle jsem prováhala, a nepřestanu toho litovat.

Po Chesterově smrti jsem s úžasem zjistila, že mnou prováhaný koncert v Praze v červnu 2017 nebyl poslední příležitostí Chestera vidět. Během naší cesty Evropou totiž Linkin Park jeli šňůru po Evropě, a stejně jako my byli třeba v Amsterdamu. V Belgii. V Německu. A i v Londýně. Tam dokonce koncertovali právě v den, kdy jsme podepsali nájemní smlouvu a nastěhovali se do bytu v Telford House, tedy 3. července 2017. O2 aréna byla od nás 6 mil. O2 Brixton Academy, kde hráli druhý den, byla dokonce jen 3 míle od nás. Blíž, aniž bychom o tom věděli, jsme už zkrátka být nemohli.

Jednou provždy poslední koncert Linkin Park se odehrál 6.7. v Birminghamu, kterým turné uzavřeli. Zpětně v něm vidím tolik smutných gest na rozloučenou, že snad ani není možné, že si nikdo toho volání o pomoc nevšiml. 18.7. jsem byla v Londýně v Big Moe's Diner na zkušebním šichtě a dostala zaměstnaneckou smlouvu. O dva dny později jsem na mobilu četla titulek, na který do smrti nezapomenu.

Všude po světě se následně konaly memorialy. V Londýně taktéž. Lidé se shromažďovali, aby spolu sdíleli svůj smutek. Memorial, kterého jsem se účastnila já, se konal kousek od americké ambasády. Lidé skládali květiny, svíčky, Chesterovy fotky, a zpívali si písně Linkin Park. V Čechách jsem se žádného podobného memorialu neúčastnila. A hlavně, v Plzni se ani žádný nekonal. Účast na benefičním koncertě pro Chestera v listopadu loňského roku proto pro mě byla naprosto samozřejmá. Ne-li přímo nezbytná.

Akci samotnou jsem si popravdě moc neužila. Protože jsem nána a neumím odříct práci, musela jsem být na dvou místech najednou, a neustále přebíhala z Bueny na Jižák a zase zpátky. V té závěji, co ten den napadla, to byl vážně adrenalin. Po většinu večera jsem byla nervózní, co se zrovna děje v práci. Také mne děsila představa, že se všechny mé obrazy ani nevydraží. Což se naštěstí nestalo a vybraná částka předčila všechna má očekávání.

Po skončení večera za mnou pořád někdo chodil a plácal mne po zádech. Jak je super, že jsme něco podobného zorganizovali. Jak jsme hodní a šlechetní, že děláme dobrou věc. Ten dobrý pocit, který jsem očekávala, se ale pořád nějak nedostavoval. Věděla jsem, že tak trochu sobecky jen mažu svůj pomyslný dluh a dělám dobrý skutek i pro sebe. Koncert Linkinů jsem prováhala, Chestera jsem nikdy na vlastní oči neviděla, a měla jsem výčitky svědomí. Kromě toho se mi po Chesterovi velmi stýskalo, což platí dodnes.

Linkin Park založili vlastní nadaci Music for Relief, přispívali všem možným spolkům podporujícím obnovu životního prostředí, zkrátka pomáhali, kde se dalo. A nám, sice jen v naší malé Plzni, s malým plzeňským publikem, se podařilo toto poselství posunout dál, a za podpory fanoušků, kteří měli Chestera také rádi, jsme vybrali téměř 75.000 Kč, které jsme věnovali organizaci Klokánek. Alespoň tímto gestem si myslím, že jsme Chestera potěšili a udělali mu radost. Že i když tu není, jeho poselství žije dál.

O radosti dětí v Klokánku ani nemluvím. Při předávání hotovosti s námi sdíleli své radosti i strasti. Vyprávěli nám, jak se do Klokánka dostali. Po celou dobu návštěvy Klokánka mi bylo nesmírně úzko. Co mě zlomilo, byl pohled na asi roční holčičku v dětské postýlce. V tu ránu mi došlo, že jsme udělali zatraceně dobrou věc, a že je nesmírně důležité hledat v sobě motivaci a vůli takové skutky konat. Mám se totiž vlastně víc než dobře. Postarám se o sebe, mám co jíst, v děcáku jsem nebyla, mám dvě zdravý ruce, dvě zdravý nohy. Mám mnohem víc, než někteří lidé.

Děti jsme nesmírně potěšili, já sebe taky, a že jsme potěšili i Chestera, o tom vůbec nepochybuji. Těším se na další podobnou příležitost. 

posted in On Creativity