Koncept zombie aneb O africkém voodoo a evropském folklóru
O filmu / 5 minut čtení
Populárními se stali díky trháku Noc oživlých mrtvol (1968), ale byli tu i dříve. Navíc 'otec zombie filmů' G. A. Romero je za zombie ani neoznačoval - nazýval je 'ghouly', tedy démony přebývajícími na hřbitovech nebo místech úzce spjatých s umíráním. Náhoda tomu chtěla, že fenomén zombie na sebe vzal podobu vláčících se nemrtvých s nataženými pažemi, kteří necítí, nevědí, a jsou vedeni neukojitelným hladem. Romerův film se tak stal předobrazem chápání tohoto fenoménu, a nezáměrně pokřivil původní význam zombie, i jeho dřívější pojetí ve filmech.
Mytologický koncept zombie je neodmyslitelně spjatý s náboženstvím voodoo, a samotné slovo zombie je odvozeno z konžského nzambi. Ačkoli voodoo není striktně "zombiecentrické", myšlenka oddělení duše od těla zde hraje důležitou roli. Například pro Haiti je typické dělení světa na živé, mrtvé a zombie. Zombie jsou při tom bytosti sloužící svému pánu, bokorovi, který ovládá umění zombifikace. Jak se to dělá? Např. u tzv. 'herbal zombies' je vytipované oběti podán rostlinný nebo bylinný jed. Po otravě dochází k halucinacím, deliriu a částečné paralýze těla. V tomto stavu je člověk na několik hodin pohřben do země. Následně je bokorem vykopán a osvobozen, a v tomto změněném stavu mysli i duše, tj. po intoxikaci jedem, slouží zombie bokorovi jako jeho poddaný.
V evropském folklóru lze obecně říct, že zombie plní ideu éterickou a duchovní, kdy se oživená duše mění v jakousi obávanou entitu. Tradičně se tací mrtví vracejí za nějakým účelem, jako např. revenge zombie v islandském folklóru, která údajně pronásleduje svou oběť roky, až do jejího skonu. Nejznámější zombie islandského folklóru je mrtvý Glámur v Grettirově sáze z 13.století. Je zde popisován jako vysoký, šedivý muž s uhrančivýma očima a podivně velkou hlavou. Tradice zombie žije na Islandu dodnes, a tak se lze od místních doslechnout, že když mrtvý vstane z hrobu, jeho ústa a nosní dírky prý pokrývá mrtvolná pěna. Čaroděj, jenž zombie oživuje, musí tuto pěnu z jeho obličeje olíznout. Následně musí získat krev mrtvého z pod malíčku na jeho pravé noze, a touto krví poté namočit jazyk mrtvoly, aby jej oživil a ovládl. Inu, je velká škoda, že tyto folklórní koncepty nejsou pro současné zombie filmy využívány.
Než přišel Romero se svými ghouly, znali filmoví diváci zombie z hororu Bílá Zombie (1932) režiséra Victora Halperina. Ten představuje nemrtvé jako bytosti velice podobné původnímu pojetí obyvatel Haiti. Silná směs jedů v podobě prášku, který má oběť pozřít, z ní učiní živou mrtvou, a v rámci rituálu je pohřbena. Krátce poté je tělo exhumováno a vráceno bokorovi. Jde o vůbec první film se zombie tématikou, a exceluje v něm démonický Bela Lugosi.
Dalším snímkem věrným původnímu konceptu zombie je Putovala jsem se Zombií (1943). Příběh nám ukazuje spíše lidský aspekt zombie, a to skrze velkou rodinnou tragédii, kdy transformace lidské bytosti do zombie je jejím trestem. K proměně dochází opět skrze stav zdánlivé smrti (v tomto případě kómatem vyvolaným vysokou horečkou). Nedochází k pohřbu nemrtvého, ale probouzí se sám z kómatu, a je odkázán na péči své rodiny. Zombie tak zde opět není nebezpečná svému okolí, ačkoli pobyt s ní je pro všechny znepokojující.
Odlišnost Romerova výkladu ghoulů, resp. zombie, je více než zřejmá. Kromě charakteristické vrávoravé chůze a neschopnosti mluvit či samostatně myslet, jak uvádí i původní haitská interpretace, se v jeho pojetí objevuje dnes již neodmyslitelný motiv kanibalismu (který Romero do konceptu zombie zapojil pouze s úmyslem co nejvíce diváky šokovat). Mrtví se v Romerově filmu navíc probouzí vlivem záření vesmírné družice, nikoli v důsledku šamanského rituálu. Tímto Romero zcela eliminuje spirituální přesah zombie, které tak pozbývají veškeré aspekty lidskosti - neumí používat nástroje, necítí bolest, strach ani jiné emoce, nemají žádné dlouhodobé cíle - žene je pouze jejich hlad. Romero tak dal vzniknout nové pop-kulturní nestvůře, jakou jsou třeba upíři. Zombie filmy se dokonce shodně s upířím konceptem vyznačují obavou z nakažení, která pravděpodobně vychází z civilizačního strachu kontaminace čímsi nečistým a hanebným, jako je mrtvé tělo, nebo stvůra parazitující na lidské krvi.
Otázkou zůstává, proč se zombie, jejichž moderní podoba vznikla vlastně omylem, tolik bojíme. Jedním z důvodů by mohla být obava ze ztráty identity. Badatelé zabývající se touto tématikou upozorňují na fakt, že identita není ničím fixním. A lidskost, ať už ve formě duše nebo jistých vlastností či kognitivních funkcí, je právě to, co většina zombie postrádá. Nejsou zcela lidskými bytostmi, a sami sebe nadále nechápou jako součást lidstva. I proto více než ze samotného setkání se zombie mají lidé strach, že se sami zombiemi stanou.