Co všechno je špatně s Ono (2022) a co si pustit místo něj
Ono (Hatching, Finsko/Švédsko) mělo českou premiéru letos v lednu a trailer jej nazývá "groteskní verzí E.T. mimozemšťana". Stejně jako E.T. (1982) totiž nabízí skřeta ukrytého ve skříni, nicnetušící rodiče, a dospívající dítě jakožto hlavního hrdinu neobvyklého dobrodružství. Žel, více podobností nenajdete. Naneštěstí Ono vykrádá nejednu 80's klasiku.
Zatímco E.T. je rodinným filmem o průměrné americké rodině, Ono je kritikou rodinné průměrnosti, jenž se vydává za idylu - s naklizeným a vzdušným obývákem světlých barev, honosnými kyticemi na krbové římse a dokonalými insta fotkami s tuctem filtrů.
Motorem příběhu jsou společenská témata - žárlivost k vlastním potomkům a tolerovaná nevěra. K hororovému narativu o podivném stvoření se pak navíc přidává chytrý satirický námět jako vypůjčený z Černého zrcadla (2011) - posedlost sociálními sítěmi, nepřímo vedoucí ke zhmotnění horšího Já. Rodina filmu Ono je totiž jakákoliv, jen ne idylická, a tvor zrozený v dětském pokoji je zhoubným nádorem živým z dysfunkčních vztahů.
Jako metafora funguje tvor vylíhnutý z obřího vejce skvěle. Potíž nastává, když jej režisérka začne vyprávět příliš doslovně. Představuje nám intimní zpověď Tinji, dívky na pokraji rašící puberty, kypící silou a mládím, s kontrolovačnou matkou za zády. V tom přichází na svět vejce. Díky malé hře s DNA se přesouváme do žánru creature horror a ať už je pod skořápkou cokoliv, víme, že je to pokrevně spjato s teen hrdinkou - tvor, jenž přijde na svět, ji bude milovat, uctívat, bude si vědom, že dívka je jeho matkou. Panující disharmonie dá v růžovém pokojíku s květovanými tapetami vzniknout jak jinak než odporné zrůdě, již dívenka přijímá za svou.
Přestože nosným narativem vyprávění jsou zmučené lidské vztahy, více divácké pozornosti si ubírá hororová rovina - přičemž film brousí nejčastěji kdesi mezi Jurským parkem (1993), Vetřelcem (1979) a Mouchou (1986). Tvoreček ze skořápky je zpočátku spíše obávaný než děsivý, více nechutný než nebezpečný. Po vzoru roztomilých Gremlins (1984) dívenka tvorečka nejprve kryje, a pod rouškou noci ho krmí, koupe a ukládá ke spánku. Ten se ale stává zvlčilým a vymyká se kontrole, podobně jako v Jurském parku (1993), kdy se postavy ocitají v ohrožení. Stvoření si nadále uchovává vzpomínku na matku, kterou až nesmyslně uctívá a zbožňuje, což má za následek řadu obětin a zbytečných úmrtí.
Zde ale jízda napříč hororovými klasikami nekončí. Jakmile je stvoření schopno zabíjet, dostáváme se nepochopitelně z roviny creature horror do roviny doppelganger horror - netvor náhle zcela postrádá původní zvířecí rysy a stává se takřka dokonalou kopií své matky. Dochází k záměně totožnosti a nepříjemným peripetiím, kdy bestiální vraždy jsou přičítány na vrub nebohé dívence. Netvor se stává jejím dvojníkem bez duše, klonem postrádajícím lidské aspekty bez schopnosti se socializovat. Připomíná prázdnou zombie schránku, jejímž poselstvím je bohapustě zabíjet, podobně jako když v Evil Dead (1981) zlo ovládne tělo mrtvé Lindy a skrze ni útočí na vše živé.
Tento kukaččí predátor se nenávratně začlení do života Tinji a vše je připraveno pro to, aby Tinja byla z domova vystrnaděna. Za svou despocii je matka spravedlivě potrestána, když je proměna završena. Namísto milující dcery zůstává v pokoji její prázdná zombie schránka. Místo Řehoře Samsy je v pokoji odpudivý brouk.
Nezapomínejme ale, že narativ je veskrze prostý - matka parazituje na dospívající dceři. Jde o podobný model matka trýznitel vs. potomek jako v Dobrou, mámo (2014). Ono podivné proplouvání mezi žánrovými rovinami má bohužel za příčinu, že groteskní noční můra vykrádající hned několik 80's hororů se střídá s civilním, syrovým dramatem o mateřské despocii. Rodinné třenice a tenzní rozhovory mezi Tinjou a její matkou ale hororovou stylizaci postrádají, a vracejí nás na půdu obvyklých severských nezávislých dramat. Tato nekonzistentnost může vyvolat dojem, že jste si zasedli ovladač a místy omylem přepnuli na jiný kanál. Pro severská dramata typická civilnost se tříští s nadpřirozenem, a jakožto diváci máme přijmout pravidla jednoho i druhého. Vyvolává to rozpor a pochyby, jaká pravidla kterého žánru jsou na nás zrovna uplatňována.
Ústřední problém vztahové roviny je zdárně vyřešen. Vztah matka vs. dcera dojde svého finále. Hororová rovina o zrozeném netvoru však žádný finiš nepřináší. Bude odstraněn? Přijme jej rodina za svého? Kdo ví. I z toho je zjevné, že netvor ze skořápky měl být původně jen autorčinou metaforou, kterou omylem vyprávěla příliš doslovně. Metaforický význam monstra se navíc dozvíte již z traileru, koncept filmu se proto rychle vyčerpá a divák nemá co objevovat.
Po vzoru Mouchy (1986) film diváka záměrně provokuje v otázce démonizace predátora - činí tak za pomocí zvratků, předžvýkaných červů a krve. Zrůda působí odpudivě, zavrženíhodně, sáhnout na ni znamená umazat se nebo nakazit. O něco děsivější je pozdější proměna v dokonalou kopii Tinji - rizikem kontaktu s prázdnou zombie schránkou již není nakažení, ale nenávratná ztráta vlastní osobnosti, vědomí. Za zmínku stojí, že film skvěle využívá staromilské efekty a netvor ze skořápky je obří loutkou pro skutečného herce. Podobně jako hláškující chlupatý sympaťák Alf (1986), akorát s peřím.
Kde všude si Ono půjčuje motivy a co je dobré vidět spíš než severskou napodobeninu zlatých osmdesátých? Alfa omega je zmiňovaný body horror Moucha (1986) o nechutně detailní proměně ve hmyz. Druhým vykrádaným žánrem je creature horror - o vylíhnutém netvoru zabijákovi, jenž se dává na útěk, pojednávají jak Vetřelec (1979) tak Věc (1982). A někdy je okřídlený netvor již dvojníkem či zombie, podobně jako v Evil Dead (1981) či ve Vládci temnot (1987).
Nosným pilířem Ono však není tvor ze skořápky, ale nezdravý vztah matka vs. dcera. Máte-li rádi horory na téma rodina, pak je tu Dobrou, mámo (2014). O matce, jež se po plastické operaci a náročné rekonvalescenci začíná svým dětem ztrácet před očima. Tyranie, fyzické tresty, odpírání jídla. Kdo ví, jestli se za obvazy vůbec skrývá máma.
Seveřani vždy točí dle vlastních pravidel. Žel, znovu jsem měla pocit, že se v kině nudím a ošívám mnohem déle, než 91 minut. 40%
